Astry
V půlnoční zahradě astry rozkvetly,
umyly se rosou, věnce oblékly.
Na ranní červánky dychtivě čekaly,
duhové barvy života rády by v ten svůj vetkaly.
Ty astry toužebně si pěly ve svých snech
o trávě hedvábné, o slunečných dnech…
Jim jevila se vidina pohádkového ráje,
kde květy nevadnou, jen si tam věčné jaro hraje.
Tak snily v zahradě na podzim astry sen…
jen tužba po jaru však zbyla v onen den!
Ledový déšť, to ráno, jim závoje lístků bičoval,
a vítr plakal v křovinách, jako by květy litoval.
Kol sebe astry spatřily jen nekonečný smutek, žal…
jak nikdy předtím, zbytečný, se jim teď život zdál.
Tak nevlídného vězení se něžné kvítky bály,
stejně jako snu o jaru, se svého žití vzdaly…
Smrt něžných aster v zahradě jen věrný vítr oplakal,
Déšť spokojeně ustal, mrazivé dílo dokonal…
A slunce, jak by se pošetilým, těm jejich tužbám chtělo smát,
se nad mrtvými těly aster, začalo z mračen prodírat.
Nádhera
(Taras Ševčenko, 12. 2. 2011 21:12)